Na autorské čtení Marka Torčíka z jeho románové prvotiny Rozložíš paměť navázal rozhovor s autorem. Rozhovor připravila Dagmar Červenková z Kulturáku a své otázky poté připojili posluchači. V rozhovoru mluví Marek o povaze paměti, vzniku románu i o svém vztahu k Přerovu, kde se román odehrává.
DČ: Hlavní postava vašeho románu se jmenuje Marek, stejně jako vy. Dále tam vystupuje maminka, babička, děda. Můžeme tento román číst jakou autobiografii?
Jediný, o kom mluvím pod jeho jménem a je v knize takový, jaký skutečně je, jsem já. Proto je tam nechané moje jméno, i když tam nikde nezazní příjmení. Jsem básník a přišlo mi zajímavé napsat něco, co funguje trochu jako báseň. V básni tolik neřešíte, jestli vychází z autora, jestli je to skutečně on. Přišlo mi, že dynamika básní nastavuje i jinou dynamiku vztahu se čtenářem. Je to intimnější a zve to čtenáře dovnitř textu, protože já jsem se odhalil. Ale zároveň všechny ty postavy kolem Marka jsou strašně změněné.
DČ: Takže si nemůžeme představovat, že popisujete historii vlastní rodiny.
Do jisté míry ano. Ale není to tak jednoduché. Je to jen můj pohled, je to hodně zkreslené a přetvořené tím, že jsem nechtěl, aby to někomu ublížilo. Vždycky se mi to asi nepodařilo. Ale nešlo mi o to popisovat historii rodiny, spíše to, jak fungují tahle mezigenerační traumata a bolestné vzpomínky. A to jde nejlépe ukázat na sobě samém.
DČ: V románu často zaznívají od spolužáků nebo rodinných příslušníků věty o tom, jak má vypadat správný mužský, jak má vypadat chlap. Jak tuhle kolonku splňuje Marek jako literární postava?
Myslím, že jakékoli kolonky typu „správný chlap“, „správná ženská“ nebo správné cokoliv vždycky nadělají víc škody než užitku a nejlepší je zůstat sám sebou, ať už to znamená cokoliv. Marek se jistě snažil zapadnout. Nebo pro něj bylo aspoň důležité, aby navenek nevypadal, že nezapadá. Celkově tlačíme na lidi, aby neprojevovali slabost. A to mě zajímá. Empatie a lidské city jsou považovány za slabost, ale vnímat druhé lidi jako objekt, toho si společnost cení. Tohle myslím nevede k ničemu dobrému.
DČ: V knize se zabýváte otázkami chudoby, rasismu, homofobie. Považujete svou knihu za sociálně angažovaný román? A měla by literatura vlastně být sociálně angažovaná?
Ano i ne. I autoři, kteří si myslí, že angažovanou literaturu nepíšou, ji vlastně píšou. Všímáme si jen toho, když se autor něčemu věnuje. Ale i když se autor rozhodne se něčemu nevěnovat, je to vlastně politické rozhodnutí. Rozhodnutí o něčem nemluvit je má vědomá snaha to přejít a předstírat, že problémy neexistují, i když existují. Takže i neangažovaná literatura je svým způsobem angažovaná, jenom jiným směrem.
DČ: Sám jste četl ukázku, která se týkala paměti, celá ta kniha je vystavěná jako vzpomínky. Považujete paměť za „spolehlivého vypravěče“? Když něco vyprávíme, vyprávíme to tak, jak se to pro nás stalo?
Pro nás? Pro nás, kteří vzpomínáme a vyprávíme, je to skutečné. Jenže tohle je právě to prokletí paměti, protože cokoliv, co je vyprávěné, je jen názor jednoho člověka, který to vypráví. Žádná objektivní vzpomínka neexistuje. Paměť funguje na asociativním principu. Na něco si vzpomenu a je to už zabarvené nynějšími emocemi, emocemi okamžiku, ve kterém vzpomínám, a zároveň dalšími vzpomínkami, které jsou na to v neuronové síti v mozku navázané. Já se třeba hrozně rád dívám na staré fotky. A je zvláštní, že v každý životní moment ty fotky přinášejí něco jiného a pokaždé tam člověk něco jiného najde. A nemyslím si, že by to byl vědomý proces. Čteme na těch fotkách věci, které jsme tam dříve neviděli. Ale i historie jako taková je vlastně paměť – a přitom se moc nezajímáme, kdo psal historické knihy nebo učebnice dějepisu a z jakého pohledu jsou vlastně napsané.
DČ: Příběhy a romány, které mohou být vnímány jako intimní, jsou často z „anonymního malého města“. Líbilo se mi proto, že v knize Přerov přímo zmiňujete. Jak jste vnímal Přerov v době, kdy jste tam žil a jak jej vnímáte teď, když tam jezdíte z Prahy třeba na rodinné návštěvy?
Já mám Přerov hrozně rád. Dřív jsem k němu měl šílenou antipatii. Kdokoli, kdo někde vyrůstá a v jednom okamžiku z místa odejde, si asi prošel okamžikem, kdy měl k tomu městu antipatii – proto z něj potřeboval jít pryč. Dnes se tam ale hrozně rád vracím. To neznamená, že tam nevidím problémy. Jsou tam, tak jako jsou i v jiném městě.
DOTAZY Z PUBLIKA
Jste básník, teď jste napsal prózu. Jste pořád ještě básník nebo už se budete dobudoucna vyjadřovat jen prózou?
Já bych úplně nediskriminoval. Vyhovuje mi obojí. Jde o to, ke komu chce člověk mluvit svým textem. Kdybych tady byl se svou básnickou sbírkou, tak vás tady pravděpodobně bude polovina. Nechci křivdit, ale moje zkušenost je taková, že próza se těší násobně většímu zájmu publika. Pro to, co jsem chtěl touto knihou říct, bylo důležité, aby si ji někdo přečetl. U básní si ale člověk může dovolit mnohem více experimentovat s jazykem, s filozofickým konceptem. Je to taková laboratoř. Na básních si můžu nějaké věci vyzkoušet a pak je použít v příběhu. Poezie a próza jsou podle mě jako fotografie a film. Jsou to úplně jiné módy.
Knihu jsem nečetla, tak se chci zeptat, jak jste své jednotlivé vzpomínky sestavoval?
Já si to představoval právě jako fotky, jako rodinné album, které jsem měl rozložené před sebou. Lineární dějová linka v té knize je. Jenom se v ní taky skáče přes různé asociace. Podobně jako když člověk vzpomíná. Když třeba vzpomínám na první školní den, najednou se mi vybaví něco, co se stalo o pět let později a souvisí to s tím jen trošku. Tyhle skoky souvisí spíše s tématem než s příběhem. Vlastně se jedná o básnický přístup. U prózy čekáme, že bude mít nějaký lineární děj, zápletku, vyústění. Ale život takový není. Život nemá zápletku, nemá vyústění a většinou se do jisté míry motá v kruzích. Mě zajímalo, jak tohle převést do knihy. Všímal jsem si spíše vzorců, podle kterých jsou provázané asociace, než dějových linek.
Proč vyprávíte v druhé osobě jednotného čísla?
Do jisté míry to koresponduje s tím, že samotná kniha je vzpomínání si na někoho, kým už dávno nejsem. Proto jsem nemohl psát v ichformě. Je to distanc vůči postavě, která nejsem já, ale do jisté míry jsem. Snažil jsem se k té postavě zároveň mluvit a určovat, kam půjde. Ta forma pro mě byla při psaní jako pohled do kamery, ve které můžete koukat zpětně na to, co se dělo. A zároveň to snad funguje i pro čtenáře. Existuje taková poučka: pokud se v knize mluví k TOBĚ, tak se čtenář stává tím, ke komu ta kniha mluví v druhé osobě.
Jak moc se dá v tom příběhu ztratit, když ho píšete? Nebo dá se to napsat ve větším kuse najednou?
Dá se v tom ztratit hodně. Já měl výhodu a zároveň nevýhodu, že mám normální práci od devíti do pěti a píšu po večerech. Takže jsem to nepsal na jeden zátah, ani jsem neměl jeden týden, kdy bych se soustředil jen na tu knihu. A to se možná na formě knihy taky podepsalo, je taková útržkovitá. Přijde mi ale zajímavější psát takhle v útržcích než uceleně, protože takhle funguje život. Nebudu si pamatovat ty běžné momenty, kdy si v úterý ráno uvařím kafe, pak si ho uvařím ve středu… Budu si pamatovat útržky, střípky, ty důležité momenty. Jen ty kratičké záblesky.
Rád bych se zeptal na Přerov – co na něm považujete za pozoruhodné?
Líbí se mi celá atmosféra toho místa. Mám třeba hrozně rád zahrádkářské kolonie, které jsou všude po Přerově. Toulat se tam je pro mě fascinující. A to mi chybí na Praze. Konkrétně třeba kolonie u laguny a pak ta za nádražím jsou nádherné.
Knížku jsem četla a číst o vašich zážitcích ze základní školy bylo děsivé. Nebyl aspoň mezi učiteli někdo, kdo by vám pomohl?
Byla tam jedna učitelka, která mi pomohla a řekla mamce, že mě musí přehlásit na jinou školu. Doba, o které píšu, byla jiná. Hrozně moc se pak změnilo během chvilky. Vím, že jsou dnes na škole profesionálové, kteří jsou dětem k dispozici. Ten příběh je taky zkondenzovaný do mnohem užší časové linky, než jak to celé reálně proběhlo. Ze základky jsem odešel na jinou v šesté třídě a ta věc, kterou jsem měnil, byla třeba ta, že by mně nikdo něvěřil, že se mi takhle brutální věci děly v době, kdy mi nebylo ani čtrnáct. Tehdy mi bylo třeba jedenáct. Ty děti jsou v tuhle dobu takhle brutální. Ne proto, že by v nich bylo něco špatně, ale protože takové je do jisté míry jejich okolí. Potíž při psaní byla i ta, že když jsem si vybavil ty špatné věci, tak už jsem si pak vybavoval jenom ty špatné věci a hrozně jsem se cyklil do traumat, ze kterých není možné uniknout. Édouard Louis, který je zmíněný i na obálce, začíná svou knihu Skoncovat s Eddym B. větou, že na dětství nemá žádné šťastné vzpomínky. Podobných příběhů ale znám víc. Možná proto, že jakmile se člověk začne babrat v tom zlém, už z toho nikdy neunikne. A proto je potřeba zapomenout.
Říkal jste, že pro vás bylo náročné psát takhle intimní knihu. Bral jste její psaní jako nutnost, kterou někdo musí udělat?
Myslím, že to nutné bylo. Tisíc lidí by to možná napsalo líp než já, ale třeba neměli materiální podmínky, které mám zrovna teď já. Psaní je především o času, který na ně máte. Jestli máte sílu přijít z práce domů a třeba do čtyř do rána něco vypisovat. Pro mě bylo hlavně náročné psát o lidech, kteří se v tom uvidí. Není tam stoprocentně všechno pravda, ale lidé se v tom stejně poznali. Já ale nechtěl nikomu ublížit. Ani lidem, kteří mě šikanovali na základce a jsou v té knize popisovaní. Nechtěl jsem se mstít, nedal jsem tam třeba jejich pravá jména. Musel jsem najít balanc mezi osobním příběhem a obavou, aby to nebylo vnímáno jako pomsta. A zároveň aby to mluvilo i k někomu dalšímu, kdo třeba zažil něco podobného. Aby se necítil tak sám.
Máte rozepsanou nějakou další knížku?
Mám… Ale asi už nebude osobní. Bude o rodičovství. Ale o trochu jiném, než o kterém se většinou mluví.
